Foto: z otevřených zdrojů
Rodičovství není o tom, aby dítě žilo bez bolesti, ale o tom, aby bylo dostatečně silné se s bolestí vyrovnat.
Fráze „neklaďte očekávání“ často zní jako starostlivost, ale co když je to právě ona, která se stane příčinou nejistoty dítěte. Nový pohled na výchovu naznačuje, že není důležité děti chránit před zklamáním, ale naučit je ho správně prožívat.
Rodičovství je neustálé balancování mezi touhou chránit a potřebou nechat jít. Zejména pokud jde o dětské emoce: první odmítnutí, zlomené srdce, neúspěšné pokusy a nesplněné sny.
Instinktivně chce člověk ránu zmírnit, nějak varovat, připravit a „uzemnit“ očekávání. Říkat: „Moc se netěš, nebo to nevyjde.“ Ale funguje to opravdu? Deník Washingtom Post napsal, že je zásadní rozdíl mezi tím, když dítě učíme vyrovnat se se zklamáním, a tím, když se mu snažíme vyhnout.
Myšlenka snižování očekávání se zdá být logická, protože když člověk méně doufá, méně to později bolí, ale v reálném životě to není pravda. Zklamání stále přichází, a to často, ať už jste před ním byli varováni, nebo ne.
Navíc když rodiče předem „zchladí“ nadšení dítěte, bolest to nezmenší. Přidává to další ránu sebevědomí. Dítě slyší nejen „možná to nevyjde“, ale také „ani máma (táta) nevěří, že to dokážu“. A to je mnohem hlubší než dočasné zklamání.
Život se naučí sám a zlepší se
Skutečnost nepotřebuje další komentář. Sama o sobě plní roli „realisty“ dokonale. Nepřijatý dárek, ztracená role, odmítnuté rande nebo neúspěšný pokus jsou přirozené lekce, kterými prochází každé dítě.
A tyto lekce jsou důležité; budují emocionální odolnost, schopnost přijmout neúspěch a pochopení příčiny a následku. Úkolem rodičů není tyto zkušenosti odkládat, ale být tu pro ně, když se stanou.
Podpora místo „ztlumení radosti“
Místo snižování očekávání je vhodné změnit zaměření:
- Učte se nevyhýbat, ale prožívat emoce. Slzy, frustrace, nelibost jsou normální reakce, není třeba je „rušit“.
- Být bezpečným místem. Když se něco nepovede, je pro dítě důležité vědět, že nebude odsuzováno ani mu nebude řečeno „já ti to říkal“. Podpora zní různě, např. „Je mi líto, že se to stalo“, „Jsem tu pro tebe“, „Hodně ses snažil – je to důležité“.
- Zaměřte se na snahu, nejen na výsledek. Místo předpovídání neúspěchu zdůrazňujte činnost, např. cvičte, zkoušejte, učte se a buďte vytrvalí. Právě to buduje zdravý postoj k riziku.
Různé typy frustrací – různé přístupy
Ne všechny situace jsou stejné.
- „Materiální“ odmítnutí, např. „nekoupíme si štěně“. Zde je důležitá jasnost, důslednost a upřímnost Pokud „ne“, pak bez postranních úmyslů nebo manipulace;
- Osobní selhání, např. odmítnutí, soutěže a sny. Jedná se o obtížnější situace. Zde je důležité nepředvídat porážku, ale naučit, jak vyvinout úsilí, přijmout výsledek a neztotožňovat neúspěch s vlastní hodnotou.
Nechcete „potlačovat sny“ dětí.
Když se dospělí snaží předem omezit ambice dítěte, narušují přirozený proces, který se skládá z úsilí, výsledku, závěrů a nových očekávání.
Místo toho se formují jiné věci, a to pochybnosti, strach a vyhýbání se. A co je nejdůležitější, dítě si internalizuje nebezpečný postoj „já to asi nedokážu“.
Rodičovství není o tom, aby dítě žilo bez bolesti, ale o tom, aby bylo dostatečně silné a dokázalo se s bolestí vyrovnat. Očekávání se nemusí naplnit a sny se nemusí splnit, ale právě tak se formuje dospělost.
A to nejcennější, co mohou rodiče udělat, je nezmenšovat radost předem, ale být tu pro ni potom, protože dítě nepotřebuje „realistu“, který by ho varoval před pádem, ale někoho, kdo mu pomůže vstát.
